Česká ekonomika stojí na vývozu, ne na uzavírání se
Česko patří mezi nejotevřenější ekonomiky v Evropě. Vývoz zboží a služeb dlouhodobě tvoří zhruba 80 procent hrubého domácího produktu, což je podíl, který jasně ukazuje, jak silně je země napojená na zahraniční trhy. Největším obchodním partnerem je Německo, kam míří přibližně třetina českého exportu. Následují Slovensko, Polsko, Francie nebo Itálie. Pokud by se česká ekonomika začala uzavírat, dopad by nebyl abstraktní: přišla by o zakázky, tržby i pracovní místa.
Na první pohled může soběstačnost znít jako cesta k větší bezpečnosti. Jenže v praxi by znamenala, že by české firmy přišly o přístup k zákazníkům, bez nichž nemohou růst. Automobilový průmysl je typickým příkladem. Škoda Auto, Hyundai v Nošovicích nebo stovky dodavatelů dílů fungují v evropských řetězcích, kde se komponenty vyrábějí v několika zemích a hotový výrobek se prodává napříč kontinenty. Uzavřít takový systém do národních hranic by nebylo možné bez obrovských nákladů a ztráty konkurenceschopnosti.
Bez dovozu by se zastavila výroba i každodenní život
Soběstačnost se často prezentuje jako otázka potravin. Jenže i v zemědělství je Česko závislé na dovozu řady vstupů. Pěstování plodin, chov zvířat i potravinářská výroba stojí na dovážených krmivech, hnojivech, pesticidech, strojích, obalech nebo náhradních dílech. U některých komodit je domácí produkce dostatečná, u jiných nikoli. Například ovoce, zelenina mimo sezonu, mořské ryby, káva, kakao nebo citrusy se v tuzemsku vyrábět nedají vůbec nebo jen v minimálním množství.
Podobně je to s energií. Česko sice má vlastní těžbu uhlí a dlouhodobě patří mezi země s jadernou energetikou, ale není energeticky plně nezávislé. Dováží ropu, zemní plyn, ropné produkty i část elektřiny v rámci evropské sítě. I kdyby stát chtěl všechno „vyrobit doma“, naráží na fyzikální limity, investiční náklady a čas. Postavit nové zdroje, přenosové sítě, rafinerie nebo skladovací kapacity trvá roky až desetiletí.
Ve výsledku by snaha o izolaci vedla k vyšším cenám. Když se zmenší nabídka a odřízne konkurence, platí to spotřebitel. To je jednoduchý mechanismus, který znají ekonomové i domácnosti: méně dodavatelů znamená menší tlak na cenu, horší kvalitu a nižší výběr. U malého státu, jako je Česko, by tento efekt byl ještě výraznější.
Historie ukazuje, že uzavřenost přináší chudobu, ne odolnost
České dějiny nabízejí několik varování. V době centrálně plánované ekonomiky byla země formálně „soběstačná“ v mnoha oblastech, ale skutečná cena byla vysoká: nedostatek technologií, zaostávání v produktivitě, slabá inovace a mizerná nabídka zboží. Ekonomika sice uměla vyrábět základní průmyslové produkty, ale za cenu nízké efektivity a omezené kvality. Po roce 1989 se ukázalo, jak moc byl tuzemský průmysl technologicky pozadu za Západem.
Podobný obraz nabízí i současný svět mimo Evropu. Země, které se pokusily o dlouhodobou izolaci, obvykle dopadly hůř než otevřené ekonomiky. Severní Korea je extrémní příklad: uzavřený systém, minimální obchod a chronický nedostatek. Naopak státy, které vsadily na propojení s globální ekonomikou, jako Jižní Korea, Nizozemsko nebo Irsko, patří mezi nejbohatší v regionu či na světě. Nejde o náhodu. Otevřenost umožňuje specializaci, přístup k technologiím a vyšší produktivitu.
Pro Česko je důležité i to, že v globalizovaném světě už není možné oddělit „domácí“ a „cizí“ ekonomiku. V jednom autě mohou být díly z Německa, Polska, Slovenska, České republiky i Asie. Jeden lék může být navržen v USA, vyroben v Indii, zabalen v Evropě a prodáván v české lékárně. Kdo tvrdí, že moderní stát může fungovat bez těchto vazeb, přehlíží základní realitu výroby i logistiky.
Co by znamenala skutečná soběstačnost pro firmy a zaměstnance
Pro české firmy by odklon od globálních vazeb znamenal především vyšší náklady. Pokud by podnik musel všechny součástky, suroviny i technologie získávat pouze doma, často by platil víc, než dnes platí v mezinárodním řetězci. To by se promítlo do cen výrobků, a tím i do poptávky. U malých a středních firem, které nemají velké rezervy, by to mohlo znamenat ztrátu zakázek, propouštění nebo přesun výroby jinam.
Ekonomická izolace by dopadla i na mzdy. V otevřené ekonomice mohou firmy růst, exportovat a díky tomu zvyšovat platy. Když ale prodávají jen malému domácímu trhu, rychle narazí na strop. Česká průměrná mzda se v posledních letech pohybuje kolem 45 tisíc korun hrubého měsíčně, ale růst životní úrovně je úzce spojen právě s produktivitou a exportní výkonností. Bez přístupu na zahraniční trhy by se tento motor zpomalil.
Platí to i pro služby. IT firmy, vývojáři, inženýři, architekti nebo designéři dnes běžně pracují pro klienty z Německa, Skandinávie, USA či Británie. Český trh je pro ně často příliš malý. Izolace by tedy nezasáhla jen „tradiční průmysl“, ale i moderní odvětví, která jsou považována za budoucnost ekonomiky.
Skutečná odolnost není izolace, ale chytré propojení
Debata o soběstačnosti bývá často zaměňována s debatou o bezpečnosti. To je zásadní rozdíl. Stát nemusí být izolovaný, aby byl odolný. Naopak: odolnost v dnešním světě znamená mít více dodavatelů, diverzifikované trhy, zásoby kritických surovin, funkční infrastrukturu a schopnost rychle reagovat na výpadky. To je mnohem praktičtější než snaha všechno vyrábět doma.
Evropská unie se po energetické krizi i po pandemii snaží posilovat strategickou autonomii. Neznamená to návrat k autarkii, ale snahu nespoléhat na jedinou zemi nebo region u klíčových komodit. Česko z toho může těžit, pokud bude rozvíjet vlastní kapacity tam, kde to dává smysl: v energetice, ve výzkumu, v polovodičích, v obraně nebo v některých potravinářských odvětvích. Současně ale musí zůstat součástí mezinárodního obchodu, bez kterého by přišlo o část prosperity.
Právě tady leží jádro problému české touhy po izolaci. Není to jen ekonomický omyl, ale i politicky lákavá zkratka. Slovo „soběstačnost“ zní bezpečně, vlastenecky a jednoduše. Jenže moderní ekonomika je složitá síť vztahů, v níž platí, že uzavření se nevede k síle, ale k oslabení. Pro malou exportní zemi uprostřed Evropy by to nebyla cesta k nezávislosti. Byla by to cesta k chudší zemi s menším výběrem, slabšími firmami a nižšími mzdami.
