Co vlastně znamená udržitelný turismus
Udržitelný turismus je způsob cestování, který se snaží co nejméně zatěžovat přírodu, infrastrukturu i místní obyvatele. V praxi jde o hledání rovnováhy mezi tím, aby lidé mohli cestovat, a tím, aby destinace nebyla přetížená. Podle Světové organizace cestovního ruchu OSN, známé jako UN Tourism, má udržitelný cestovní ruch zohledňovat nejen ekonomický přínos, ale také dopady na životní prostředí a místní komunitu.
Nejde přitom o okrajové téma. Cestovní ruch se před pandemií podílel na zhruba 10 procentech světového HDP a zaměstnával každého desátého člověka na planetě. Zároveň ale patří mezi odvětví s vysokou environmentální stopou. Podle odhadů tvoří doprava spojená s turismem přibližně 8 procent globálních emisí skleníkových plynů, přičemž největší část připadá na leteckou dopravu.
Právě proto se z udržitelnosti stává nejen etické, ale i praktické téma. V řadě evropských destinací už se řeší limity návštěvnosti, zavádějí se turistické taxy nebo regulace krátkodobých pronájmů. Cílem není cestování omezit, ale udržet ho dlouhodobě funkční.
Největší problém? Přetížená místa a tlak na místní život
Masový turismus dopadá na města i přírodní lokality různě, ale princip je podobný: příliš mnoho lidí na jednom místě v krátkém čase. To znamená tlak na dopravu, odpady, vodu, bydlení i veřejné služby. Nejviditelnější je to v destinacích, kde počet návštěvníků mnohonásobně převyšuje počet místních obyvatel.
Typickým příkladem je Benátky, kde úřady v posledních letech zavedly poplatek pro jednodenní návštěvníky. Město dlouhodobě bojuje s tím, že denně přijíždějí desetitisíce lidí, zatímco historické centrum má kolem padesáti tisíc stálých obyvatel. Podobné napětí zažívá také Barcelona, Amsterdam nebo Dubrovník, kde turistický tlak mění charakter města a vytlačuje místní služby i obyvatele.
V přírodních lokalitách bývá problém jiný, ale stejně vážný. Přetížené stezky, eroze půdy, rušení živočichů nebo znečištění vody jsou časté důsledky neregulované návštěvnosti. V některých národních parcích se proto zavádějí denní limity nebo rezervační systémy. Například na některých populárních trasách v Alpách či v národních parcích USA už je nutné dopředu získat povolení, aby se zabránilo devastaci prostředí.
Udržitelný turismus proto není jen o tom, jestli hotel třídí odpad. Jde hlavně o to, kolik lidí do místa přijede, jak se tam dostanou, kde přespí a kolik peněz z jejich pobytu skutečně zůstane doma.
Doprava rozhoduje nejvíc, hlavně letadla
Největší uhlíkovou stopu při cestování často vytváří samotná doprava. Podle řady studií je letecká doprava zdaleka nejméně šetrnou variantou na osobokilometr, zejména u krátkých letů. Zpáteční let z Evropy do oblíbených dovolenkových destinací může na jednoho cestujícího znamenat stovky kilogramů až tunu oxidu uhličitého ekvivalentu, v závislosti na vzdálenosti a typu letu.
Naopak vlak nebo autobus mají v přepočtu na cestujícího výrazně nižší emise. Evropská agentura pro životní prostředí dlouhodobě upozorňuje, že železnice patří mezi nejméně emisní způsoby dopravy. Proto se jako udržitelnější volba nabízí zejména cestování po Evropě vlakem, případně kombinace vlaku a místní dopravy.
Rozhodující není jen samotný přesun, ale i počet přestupů a délka pobytu. Krátké víkendové lety do velkých měst bývají z environmentálního hlediska velmi neefektivní, protože se vysoké emise rozpočítají na minimum stráveného času. Odborníci proto často upozorňují na takzvaný slow travel, tedy pomalejší a delší cestování, které snižuje počet přesunů a zároveň umožňuje poznat místo hlouběji.
Prakticky to může znamenat například místo tří krátkých letů za rok jednu delší cestu vlakem, nebo volbu destinace, kam se dá dojet autem s dalšími lidmi v posádce. V případě auta pak hraje roli obsazenost vozu: čtyři lidé v jednom autě mají na osobu výrazně nižší emise než jeden cestující v samostatném vozidle.
Jak poznat, že hotel nebo cestovka myslí udržitelně doopravdy
Na trhu je dnes řada označení, která slibují ekologický nebo odpovědný přístup. Ne každé ale něco znamená. Pro běžného cestovatele je důležité hledat konkrétní opatření, ne obecné slogany. Skutečně udržitelný hotel obvykle umí doložit spotřebu energie a vody, pracuje s odpady, omezuje jednorázové plasty a spolupracuje s místními dodavateli.
Pomoci mohou i certifikace. V Evropě je rozšířená například značka EU Ecolabel, v cestovním ruchu se využívají také certifikace Green Key nebo EarthCheck. Tyto systémy obvykle vyžadují splnění konkrétních kritérií, od úsporného osvětlení přes nakládání s chemikáliemi až po vzdělávání personálu. Nejde o záruku dokonalosti, ale o lepší orientaci než pouhé tvrzení, že je zařízení „eco friendly“.
Stejně důležité je sledovat, jak hotel zachází s vodou. V některých středomořských regionech je vody nedostatek, přesto hotely často udržují rozsáhlé bazény a golfová hřiště. V turisticky vytížených oblastech, jako je Baleárské souostroví, se proto téma vody stalo politickým problémem. Pro návštěvníka je dobrým signálem například systém výměny ručníků na vyžádání, úsporné sprchy nebo viditelná opatření na recyklaci vody.
Podobně lze hodnotit i cestovní kanceláře. Zda používají místní průvodce, malé skupiny, lokální ubytování a zda mají jasně nastavená pravidla pro chování v chráněných oblastech. Pokud firma nabízí výlety do citlivých lokalit, měla by zároveň vysvětlovat, jak omezuje dopady na prostředí a místní obyvatele.
- Zajímejte se o dopravu – je v ceně letadlo, nebo lze jet vlakem?
- Ptejte se na vodu a energii – má hotel úsporný režim, solární panely nebo recyklaci vody?
- Hledejte místní vazby – nakupuje u lokálních dodavatelů, zaměstnává místní lidi?
- Prověřte certifikace – existuje nezávislé označení, nebo jen marketingový slogan?
Peněženka i komunita: kam jdou peníze z turismu
Udržitelný turismus se netýká jen přírody, ale také toho, kdo z cestování skutečně profituje. V některých destinacích končí většina peněz u zahraničních řetězců, leteckých společností nebo velkých platforem pro rezervace. Místní ekonomice pak zůstává jen malá část.
To je vidět například v přímořských letoviscích, kde jsou hotely i restaurace často vlastněné mezinárodními skupinami. Naopak menší penziony, rodinné restaurace, lokální průvodci nebo komunitní projekty přinášejí větší podíl peněz přímo do místa. Právě to je jeden z hlavních argumentů pro odpovědnější cestování: peníze zůstávají tam, kde byly vydělány, a podporují místní pracovní místa.
V některých zemích se už tento princip promítá i do regulace. Island nebo Nový Zéland patří mezi státy, které dlouhodobě řeší, jak skloubit příliv turistů s ochranou přírody a kvality života obyvatel. V Evropě se stále častěji zavádějí turistické poplatky, omezení výletních lodí nebo regulace krátkodobých pronájmů, které zvyšují ceny bydlení pro místní.
Pro běžného cestovatele to znamená jednoduchou věc: pokud nakoupí jídlo na trhu, přespí v rodinném penzionu a využije místního průvodce, podpoří ekonomiku více než při pobytu v uzavřeném resortu, kde většina služeb funguje uvnitř areálu a zisky odtékají jinam.
Co může dělat cestovatel už dnes
Udržitelné cestování nezačíná až po příjezdu do destinace, ale už při plánování. První otázka zní: je nutné letět, nebo existuje jiná možnost? Druhá: musí být cesta krátká, nebo lze zůstat déle a omezit počet přesunů? Třetí: pomůže můj pobyt místním lidem, nebo jen zvýší tlak na místo?
V praxi se osvědčují jednoduché kroky. Cestovat mimo špičku, volit delší pobyt místo několika krátkých výletů, používat veřejnou dopravu a respektovat pravidla chráněných území. V horách to znamená držet se značených cest, v přírodních parcích nekrmit zvířata, na plážích nenechávat odpadky a v městských centrech respektovat noční klid i soukromí obyvatel.
Důležitá je i spotřeba na místě. Klimatizace na maximum, každodenní výměna ručníků nebo dlouhé sprchování v oblastech s nedostatkem vody nejsou drobnosti, ale součást celkového dopadu. Udržitelný turismus není o dokonalosti, ale o tom, že se cestovatel rozhoduje s vědomím následků. A právě to začíná být v době přeplněných destinací, rostoucích emisí a stále citlivějších ekosystémů podstatné víc než kdy dřív.
