Písmeno C, které je dnes běžně používáno k označení hlavního disku počítače, má své kořeny v dávné minulosti, kdy osobní počítače pracovaly především s disketami. V té době byla označení diskových jednotek standardizována, přičemž první disketové jednotky dostávaly písmena A a B. Tento systém byl převzat z prvních operačních systémů, jako byl CP/M, který označoval diskové jednotky písmeny. Písmeno A připadlo první disketové jednotce, zatímco písmeno B bylo vyhrazeno pro druhou disketovou jednotku. Tento systém se stal standardem s nástupem MS-DOS, což vedlo k tomu, že označení A a B zůstalo vyhrazeno pro disketové mechaniky až do doby, kdy nastoupily pevné disky.
První modely počítačů IBM PC, které byly vydány v roce 1981, měly často dvě 5,25″ disketové mechaniky. Zatímco jedna sloužila pro bootování a spouštění software, druhá byla určena pro ukládání dat. V tomto kontextu bylo označení A a B logické, protože diskety byly v té době hlavním médiem pro ukládání informací. Jakmile však došlo k rozvoji pevných disků, situace se začala měnit. Pevný disk se poprvé objevil v modelu IBM PC XT, který byl uveden na trh v roce 1983, a to vedlo k tomu, že pevný disk dostal následující volné písmeno C. Písmena A a B tak zůstala vyhrazena pro disketové jednotky a další výměnná média.
Jak se technologie vyvíjela, pevné disky se staly standardem a disketové mechaniky začaly být postupně vytlačovány. Počítače často měly k dispozici jak 5,25″ disketovou mechaniku, tak i novější 3,5″ mechaniku, přičemž obě byly označovány jako A a B. Bylo také možné, že počítač s jedinou mechanikou měl B jako virtuální jednotku, což umožnilo systému pracovat se dvěma disketami postupně. To bylo výhodné například při kopírování souborů mezi disketami, kdy uživatel byl vyzván k výměně disket. Tento systém usnadnil práci s daty a byl důležitým krokem v rozvoji uživatelsky přívětivějších operačních systémů.
Přechod na pevné disky a standardizace písmen
Postupem času se situace s označováním diskových jednotek vyvinula. Starší verze operačního systému DOS nejprve přiřazovaly písmena všem disketovým mechanikám, což znamenalo, že pevný disk mohl získat písmeno D nebo E. Nicméně, s příchodem verze MS-DOS 5.0 v roce 1991 došlo k důležité změně. Od této verze byl první pevný disk automaticky označen písmenem C, bez ohledu na to, kolik disketových jednotek bylo v počítači nainstalováno. Další zařízení pak dostávala následující písmena, což vedlo k tomu, že mechanika CD-ROM byla často označena jako D. Uživatelé si na toto označení rychle zvykli, což vedlo k tomu, že mnohé programy začaly automaticky počítat s písmenem C jako s hlavním diskem.
Dnes se používání písmena C pro hlavní disk stalo běžnou praxí nejen v systémech MS-DOS, ale také v moderních operačních systémech, jako je Windows. Toto označení je stále používáno z důvodu zpětné kompatibility s dřívějšími verzemi systémů a aplikací. Mnoho programů, instalačních skriptů a konfiguračních souborů bylo navrženo tak, aby automaticky předpokládalo, že hlavní disk je označen písmenem C. Tento historický kontext je důležitým faktorem, který přispěl k tomu, že systém označení diskových jednotek zůstal konzistentní a uživatelsky přívětivý i v době, kdy se technologie dramaticky změnily.
